Fiat Ritmo Supercabrio
Fiat Ritmo z roku 1978, navržený italským studiem Bertone, patřil při svém uvedení k nejvýraznějším malým rodinným vozům v Evropě. V Británii a USA byl prodáván pod názvem Fiat Strada, ale kvůli svému netradičnímu vzhledu nezískal příliš příznivců mezi kupci Fordu Escort nebo Austin Allegro. Podle legendy bylo důvodem změny názvu to, že „Ritmo“ byla v USA značka dámských hygienických vložek.
Pod svým netradičním vzhledem Ritmo sdílelo většinu pohonu předních kol a techniky s konvenčnějším modelem 128, který se vyráběl až do roku 1984. Jízdní komfort a ovladatelnost byly považovány za dostačující, byť s odskoky, řízení bylo nepřesné, těžké a bez odezvy, a převodovka byla často kritizována. Jako levnější alternativa k mnoha vozům ve své třídě od značek jako Ford nebo Renault se Ritmo mimo Itálii a Španělsko příliš neprosadilo. Benzinové motory 1.1 l (60 bhp), 1.3 l (65 bhp) a 1.5 l (75 bhp) byly poměrně kultivované a úsporné, ale vzhledem k velikosti vozu poddimenzované a nijak vzrušující. V roce 1980 byl představen diesel s motorem 1714 cm³ (55 bhp) převzatým z modelu 132. O rok později přišel model Ritmo Super s drobnými úpravami a především s novými motory o výkonu 75 bhp (1300) a 85 bhp (1500). Také v roce 1981 se objevil první sportovní Ritmo, model 105TC, poháněný 1585cm³ dvouvačkovým motorem Fiat odvozeným z modelu 131 s výkonem 105 bhp. O několik měsíců později přišel Ritmo Abarth 125TC, výrazně upravený 105TC s dvoulitrovým dvouvačkovým motorem o výkonu 125 bhp, větranými předními kotouči, novou převodovkou ZF, upraveným nastavením podvozku a zesílenými komponenty.
Největší technologickou inovací Ritma nebyl samotný vůz, který vycházel z podvozku 128, ale způsob jeho výroby. Fiat, již průkopník v automatizované montáži, učinil odvážný krok a učinil z Ritma první auto téměř kompletně sestavované roboty, což se stalo reklamním sloganem „Hand built by robots“. V Británii se proslavila televizní reklama, která ukazovala roboty při montáži vozu za doprovodu Rossiniho Figarovy svatby.
Systém zvaný „Robotgate“ umožnil levnější a rychlejší výrobu, ale Ritmo si také vysloužilo špatnou pověst kvůli nekvalitnímu zpracování, nespolehlivosti, křehkým interiérovým dílům a elektrickým problémům. Dodnes přežívá jen málo vozů Ritmo; značně je zasáhla proslulá „rezavá nemoc“, která postihla většinu italských aut 70. a 80. let kvůli použití nekvalitní sovětské oceli dodávané v rámci dohody o licenční výrobě a dodávkách výrobních zařízení. K tomu se přidávaly mechanické problémy, například velmi rychlé opotřebení převodovky, které někteří majitelé zažívali. Při rychlém řazení docházelo k drsným zvukům a škubání při jízdě.
Špatná publicita vážně poškodila reputaci Fiatu na exportních trzích, a přestože byl vůz úspěšný na domácím italském trhu, jinde ve světě se příliš neprosadil. Vážné problémy s korozí a nespolehlivostí vedly k ukončení prodeje Fiatu v USA.
Facelift z roku 1982 přinesl výraznější zklidnění designu a v USA se vůz vrátil k názvu Ritmo (v Británii se prodával jako Strada II). Přibyla také sportovní verze 130 TC s dvoulitrovým motorem a maximální rychlostí téměř 120 mph. Byl to sportovní vůz s atraktivním vzhledem a zábavnou jízdou, ale nepatřil mezi absolutní špičku hot hatchů jako Volkswagen Golf GTI.
Byla uvedena také sedanová verze Regata, která však mimo Itálii nezaznamenala velký úspěch.
Ritmo Cabriolet přišlo na trh v roce 1983, ale kvůli nízké poptávce se výroba zastavila už po dvou letech. Vůz vypadal atraktivně a byl levnější než Golf Cabriolet, ale kvalitou a schopnostmi za Volkswagem zaostával.
Poslední Ritmo sjelo z výrobní linky v roce 1988 a nahradil ho konvenčnější model Tipo.
Španělský výrobce SEAT začínal jako licenční výrobce Fiatů, vyráběl přeznačené klony italských vozů až do roku 1982, kdy dohoda skončila. V letech 1979 až 1982 se ve Španělsku poblíž Barcelony vyráběla španělská verze Ritma, SEAT Ritmo. Po vypršení licence musel SEAT změnit co nejméně dílů, aby se Fiat nemohl domáhat soudních kroků kvůli porušení patentu, a SEAT Ritmo se tak proměnil v SEAT Rondu, vyráběnou do roku 1986. Před převzetím SEATu skupinou Volkswagen ukázal SEAT novinářům černou Rondou s jasně žlutě nalakovanými díly vyvinutými v domácím prostředí, aby vyvrátil všechny pochybnosti o svém právu vůz dále vyrábět a o budoucnosti firmy i jejích továren.
Později vznikla na stejném podvozku čtyřdveřová verze Ritma nazvaná Málaga. Po převzetí SEATu Volkswagenem byly všechny modely odvozené od Fiatu rychle staženy z výroby, včetně Málagy.
