Rover 100
Na podzim roku 1994 Rover zrušil označení Metro a nahradil ho novým názvem Rover 100, který byl na kontinentální Evropě používán už od uvedení Rover Metro v roce 1990 kvůli slabé pozici značky Austin v Evropě.
Mechanika vozu zůstala víceméně stejná s benzinovými motory 1.1 a 1.4 a zavěšením Hydragas, ale nově byla k dispozici také dieselová jednotka 1.5 od Peugeotu. Exteriér prošel úpravami, které měly zakrýt stáří vozu, vyhovět zvýšeným požadavkům na chlazení motoru Peugeot a nabídnout zmenšenou verzi rodinné masky Rover. To bylo dosaženo instalací nových předních a zadních nárazníků, krytů prahů, madla zadního víka a světel, kapoty a masky chladiče.
Různorodější a výraznější barevné odstíny spolu s použitím chromovaných doplňků dodaly vozu luxusnější vzhled. Interiér byl přepracován tak, aby působil kvalitněji a honosněji, ale protože základní konstrukce zůstala beze změny, mnozí jej považovali za stísněný a zastaralý ve srovnání s modernějšími konkurenty (většina z nich byla od uvedení Rover Metro nahrazena zcela novými modely). Celkově byla řada 100 vnímána jako typická modernizace vozu, který byl při svém uvedení lídrem třídy, ale mezitím jej předběhly nové trendy.
V únoru 1998 Rover 100 neuspěl v nárazových testech EuroNCAP (přestože měl vylepšené bezpečnostní prvky včetně bočních výztuh dveří a volitelného airbagu řidiče, konstrukce z 70. let už byla zastaralá) – tehdy byl jediným testovaným vozem, který získal pouze jednu hvězdu za ochranu dospělých cestujících. Ostatní superminije testované ve stejnou dobu získaly 2 nebo 3 hvězdy ze čtyř. Kabina vozu utrpěla při čelním nárazu s posunem výrazné strukturální poškození a výsledky ukázaly vysoké riziko zranění ve všech částech těla řidiče. Test bočního nárazu rovněž odhalil vysoké riziko zranění.
Špatné výsledky v oblasti bezpečnosti nebyly v roce 1998 jediným problémem Roveru 100. V oblasti designu, kvality zpracování, kultivovanosti a výbavy rychle zaostával za nejlepšími vozy ve svém segmentu, i když stále vynikal v úspornosti a dostupnosti. Na rozdíl od Fordu Fiesta, Volkswagen Polo a Vauxhallu Corsa bylo možné Rover 100 pořídit stále pod hranicí 7 000 liber.
Čelíc prudkému poklesu prodejů, Rover ukončil výrobu modelu 100. Tím skončilo téměř 18 let výroby, během nichž se Metro stalo jedním z nejvýznamnějších britských vozů všech dob.
Přímý nástupce Metro/100 neexistoval, i když model Rover 200 z roku 1995 byl vyvíjen uvnitř Rover Cars jako náhrada jak za 100, tak za předchozí model 200, který byl o něco větší. Modely 100 a 200 se prodávaly současně až do roku 1998, kdy byl první zrušen. Po faceliftu v podzim 1999 a přejmenování na Rover 25 byl tento vůz prezentován jako supermini, což odráželo pokračující a stabilní růst všech tříd automobilů. Plánem bylo, aby se modely 100 a 25 prodávaly současně až do uvedení skutečného nástupce Metro v podobě MINI. Prodej Roveru BMW však tyto plány ukončil. BMW si ponechalo design MINI a MG Roverův teoretický nástupce Metro byl Rover 25 a jeho sesterský model MG ZR.
Mezeru po Metru jako skutečném supermini značky Rover nenaplnil ani model CityRover uvedený na podzim 2003 – šlo o supermini s motorem 1.4 vyráběné v Indii vedle Tata Indica. Tento model nebyl ani zdaleka tak populární jako Metro nebo Rover 100 a po bankrotu MG Rover v roce 2005 nebyl zařazen do obnovené produktové nabídky společnosti Nanjing Automobile.
