Renault 19 Baccara pětidveřový
Renault 19 byl představen v červnu 1988, prodej na domácím francouzském trhu začal v září 1988. Nahrazoval modely 9 a 11, které už ke konci 80. let byly zastaralé. Design R19 vytvořil Giorgetto Giugiaro, vůz byl vybaven novými motory Renault E-type (nebo „Energy“) o objemu 1,4 l a verzemi F-type 1,7 l. Základní modely původně používaly OHV motory C-type Cléon o objemu 1,2 a 1,4 l, podle trhu. Zatímco zpočátku byl k dispozici pouze atmosférický diesel, v roce 1992 se objevil i turbodiesel.
Renault 19 měl být posledním modelem s číselným označením, který zároveň přinesl novou pojmenovací strategii – sedan byl označován jako 19 Chamade, aby se odlišil od hatchbacků. Sedan se poprvé objevil pro modelový rok 1990. Na mnoha trzích bylo označení Chamade po faceliftu v roce 1992 zrušeno, někde ho nahradilo označení „Europa“. V roce 1991 byl představen kabriolet od firmy Karmann; vyrobeno bylo jen několik kusů s designem první fáze.
Ačkoliv vnější design R19 (poměrně konzervativní, podobně jako u Renault 9/11) vzbudil spíše vlažnou odezvu, vůz si získal pochvalu za komfort interiéru a jízdní vlastnosti.
Pro nejvýkonnější verze s vstřikováním paliva byla od podzimu 1990 dostupná čtyřstupňová automatická převodovka. Slabší verze stále používaly čtyř- nebo pětistupňové manuály či třístupňový automat.
Kabriolet se objevil na začátku roku 1992 a byl dostupný pouze s dvěma nejsilnějšími motory.
V létě 1992 přišel facelift s výrazně přepracovanou přední a zadní částí, zatímco verze pro levostranný provoz dostaly nový přístrojový panel a interiér – u pravostranných verzí zůstal původní design. S tímto faceliftem začaly menší motory řady „Energy“ postupně nahrazovat starší OHV jednotky a na vrchol nabídky se dostaly motory o objemu 1,8 l, které nahradily výkonnější 1,7 l verze (F3N).
Renault 19 se prodával ve většině Evropy až do roku 1996, v Jižní Americe se vyráběl v Argentině až do roku 2000. Turecká výroba trvala o něco déle, rovněž do roku 2000. Platforma a podvozek R19 byly použity i u jeho nástupce, první generace Renault Mégane.
Renault 19 získal titul Auto roku 1989 ve Španělsku a Německu, v roce 1990 v Irsku a v roce 1993 v Argentině.
Sportovní verze Renault 19 16S, která byla do nabídky zařazena na podzim 1990, měla charakteristický přívod vzduchu na kapotě, zadní spoiler, 15palcová litá kola „Speedline“, boční prahy, dvojité přední světlomety, sportovní sedadla a palubní počítač. „S“ znamená Soupapes, tedy ventily ve francouzštině. Brzdový systém byl vylepšen o 259mm (10,2 in) větrané kotouče vpředu a 237mm (9,3 in) kotouče vzadu, stejně jako podvozek s tužším dolním uložením. První fáze měla unikátní přední a zadní nárazníky s předními blinkry přesunutými do nárazníků, aby se uvolnilo místo pro dvojité světlomety, zatímco druhá fáze si ponechala původní nárazníky z celé řady, ale doplnila je o barevné vrchní části, gumové vložky a nenápadný spodní splitter.
Poslední modely nesly označení Executive a měly standardně kožený interiér. Verze 16S se vyráběla i v Evropě s výbavou jako výše, ale nejstarší kusy ještě neměly přívod vzduchu na kapotě. U modelů druhé fáze byly také upraveny převodové poměry, aby vyhovovaly vyšší hmotnosti kvůli bezpečnostní výbavě. Renault uváděl zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,2 sekundy. Každý model měl výkon 137 PS (101 kW; 135 hp) v katalyzované verzi a maximální rychlost 215 km/h (134 mph). První fáze nabízela i nekatalyzovanou verzi s výkonem 140 PS (103 kW; 138 hp).
Tento článek je licencován pod GNU Free Documentation License a využívá materiály z Wikipedie.
