Dodge Caravan
Lee Iacocca a Hal Sperlich pojali svůj nápad na tento typ vozidla již během svého dřívějšího působení ve Ford Motor Company. Henry Ford II nápad (a prototyp) minivanu v roce 1974 zamítl. Iacocca následoval Sperlicha do Chrysleru a společně vytvořili to, co bylo interně označeno jako minivan T-115 – prototyp, který se měl stát vozy Caravan a Voyager, v počátečním marketingu známými jako Magic-wagons. Chrysler představil Dodge Caravan a Plymouth Voyager v listopadu 1983 pro modelový rok 1984, s použitím platformy Chrysler S, prodlouženého derivátu platformy Chrysler K. Renault Espace byl uveden v Evropě téhož roku a Chrysler začal prodávat Chrysler Voyager v Evropě o čtyři roky později.
Grand Caravan s dlouhým rozvorem (LWB) byl představen v roce 1987.
Počínaje modelovým rokem 1987 byly všechny úrovně výbavy k dispozici rovněž ve variantě s dlouhým rozvorem, prodávané jako Grand Caravan, která umožňovala více nákladového prostoru za zadním sedadlem. Obklad interiéru, ovládací prvky a přístrojové vybavení byly převzaty z platformy Chrysler K a ve spojení s nižší podlahou umožněnou pohonem předních kol nabízel Caravan snadnost nástupu jako u osobního vozu. Byly tři úrovně výbavy: základní, SE a LE.
Základní vozy byly vybaveny pro pět cestujících ve dvou řadách sedadel. LE přicházel se 7 cestujícími standardně ve třech řadách sedadel. Základní van měl vpředu dvě skořepinová sedadla s připevněnými loketními opěrkami a otevřeným prostorem na podlaze mezi nimi, ve druhé řadě 3místnou lavici. 7místný přicházel vpředu se dvěma skořepinovými sedadly s připevněnými loketními opěrkami a otevřeným prostorem na podlaze mezi nimi, ve druhé řadě 2místnou lavicí a v zadní řadě 3místnou lavicí. Dvě lavice vzadu byly nezávisle odnímatelné a velkou 3místnou lavici bylo možné nainstalovat i do polohy 2. řady prostřednictvím druhé sady upevňovacích bodů na podlaze vanu, běžně skrytých zaklapávacími plastovými kryty. Tato konfigurace umožňovala konvenční sezení pro pět osob s prostorným nákladovým prostorem vzadu. Zajišťovací mechanismy lavic se snadno ovládaly, ačkoli odstranění a opětovné nasazení sedadel obvykle vyžadovalo 2 dospělé. Přední lavice s nízkým opěradlem dělená 60/40, pojímající třetího předního cestujícího uprostřed, byla nabízena v úrovni výbavy SE pouze v roce 1985, což umožňovalo maximálně 8 cestujících. Tato konfigurace byla následně vypuštěna.
Bezpečnostní prvky sestávaly z 3bodových bezpečnostních pásů pro dva přední cestující, s jednoduchými klínovými pásy pro zadních pět. Sedadla na základních modelech a látkou čalouněných SE neměla opěrky hlavy, které nebyly povinné kvůli legálnímu statusu vanu jako „lehkého nákladního vozu". Avšak dvě přední sedadla byla na modelu LE a ve spojení s vinylovým čalouněním na SE vybavena nenastavitelnými opěrkami hlavy. Výztuhy proti bočnímu nárazu byly povinné a byly na všech pozicích sezení vpředu i vzadu. Nebyly k dispozici ani airbagy, ani protiblokovací brzdové systémy.
Přístup k zadním řadám sedadel byl velkými posuvnými dveřmi na straně spolujezdce, které umožňovaly snadný přístup ve stísněných situacích, např. při parkování. Protože byly nabízeny jen jedny posuvné dveře, byla menší 2místná lavice 2. řady posunuta na stranu řidiče vanu, což usnadňovalo přístup cestujících k sedadlu 3. řady. K usnadnění variabilního skladování nákladu za zadním sedadlem bylo možné sedadlo posunout dopředu ve 2 krocích, z nichž první ubral zhruba 6 palců (150 mm) prostoru pro nohy cestujícím v zadní řadě a druhý posunul lavici úplně dozadu za 2. řadu, čímž se sedadla stala nepoužitelnými. Opěradlo zadní lavice bylo možné rovněž sklopit dopředu, čímž vznikla rovná nákladová police. Menší lavice 2. řady nebyla nastavitelná ani sklopná; bylo ji možné pouze zcela odstranit.
Přístup k nákladu vzadu byl pátými dveřmi, podobnými těm na kombi platformy K. Páté dveře byly zavěšeny nahoře a držela je otevřené plynová vzpěra.
Nákladová verze Caravanu, nazvaná Mini Ram Van, byla rovněž představena v roce 1984, přejmenována na Caravan C/V pro rok 1989 a ukončena po roce 1995. Byla k dispozici buď s modely s krátkým, nebo dlouhým rozvorem. Pro Caravan C/V byla unikátní možnost mít buď tradiční páté dveře vzadu, nebo volitelné výkyvné dvoukřídlé dveře (s okny nebo bez), podobné těm u tradičnějších nákladních vanů. Tyto dveře byly vyrobeny ze skelného laminátu a vyžadovaly, aby byly vany C/V „drop shipped" (dodány přímo), neboť tyto dveře instaloval na zakázku jiný dodavatel. Na Mini Ram a C/V byly rovněž založeny přestavbové vany prodávané prostřednictvím oficiálních prodejců Chrysleru a od samotných přestavbových společností.
Jak třístupňová automatická převodovka TorqueFlite, tak pětistupňová manuální byly k dispozici se všemi řadovými čtyřválcovými motory, včetně přeplňovaného 2,5 l (to byla vzácná kombinace). Plymouth Voyager, který byl přeznačenou verzí Caravanu, byl rovněž k dispozici s manuální převodovkou. Chrysler Town & Country, který byl luxusnější přebalenou verzí Caravanu, neměl možnost manuální převodovky. Manuální převodovky nebyly k dispozici na modelech V6 nebo s dlouhým rozvorem osobního Caravanu, ale byly možností na modelech Mini Ram Van a Caravan C/V s dlouhým rozvorem s motorem 3,0 l V6.
Motory V6 byly nabízeny pouze s úctyhodnou plně hydraulicky ovládanou TorqueFlite, dokud nebyla v roce 1989 k dispozici počítačem řízená čtyřstupňová automatická převodovka Ultradrive. Ultradrive nabízela mnohem lepší spotřebu paliva a pohotovost, zejména ve spojení s řadovým čtyřválcovým motorem. Trpěla však problémy se spolehlivostí, obvykle pramenícími z toho, co je známé jako „lovení převodů" nebo „zaneprázdněnost řazení", což vedlo k předčasnému opotřebení vnitřních spojek. Vyžadovala rovněž neobvyklý typ kapaliny do automatické převodovky a nebyla jako taková jasně označena, což vedlo mnohé majitele k použití běžnější Dexron II namísto předepsané „Mopar ATF+3", což mělo za následek poškození převodovky a případné selhání.
Ultradrive prošla v následujících modelových letech řadou konstrukčních změn ke zlepšení spolehlivosti a mnohé převodovky raných modelů byly nakonec prodejci v rámci záruky dovybaveny nebo nahrazeny aktualizovanými verzemi. Toto úsilí bylo většinou úspěšné a většina Caravanů první generace nakonec dostala aktualizovanou převodovku.
Po první tři roky výroby byly v Caravanu nabízeny dva motory – oba řadové čtyřválcové motory s dvoukomorovými karburátory. Základní 2,2 l byl převzat z vozů Chrysler K-car a produkoval 96 hp (72 kW) koní. Výkonnější verze motoru 2,2 l se vstřikováním paliva, později nabízená ve vozech Chrysler K-car, nebyla v Caravanu nikdy nabízena a verze s dvoukomorovým karburátorem zůstávala základní pohonnou jednotkou až do poloviny roku 1987. Vedle 2,2 l byl k dispozici volitelný motor Mitsubishi 2,6 l produkující 104 hp (78 kW) koní.
V polovině roku 1987 byl základní 2,2 l I4 nahrazen 2,5 l I4 se vstřikováním paliva, který produkoval úctyhodných 100 hp (75 kW), zatímco Mitsubishi G54B I4 byl nahrazen novým 3,0 l Mitsubishi V6 se vstřikováním paliva produkujícím 136 hp (101 kW).
Krátce poté, v modelovém roce 1989, se stal volitelným výkonnější motor, s přeplňovanou verzí základního 2,5 l produkující 150 hp (112 kW). Revize Mitsubishi V6 zvýšily téhož roku jeho výkon na 142 hp (106 kW) a v roce 1990 byl do seznamu možností přidán nový 150 hp (110 kW) 3,3 l V6. Motory V6 se staly populárními, neboť prodeje 2,5 turbo klesaly, a ten byl na konci roku vypuštěn. V těchto letech debutoval model ES (pouze krátký rozvor), aby zvýraznil nové motory, zejména turbo 2,5. ES byl pro rok 1991 představen pro Grand Caravan s dlouhým rozvorem a pokračoval po celý rok 2003, než byl ukončen a nahrazen modelem SXT.
Tento článek je licencován pod GNU Free Documentation License. Používá materiál z Wikipedie.
