Lee Iacocca a Hal Sperlich při své dřívější práci ve Ford Motor Company přišli s myšlenkou na tento typ vozu. Henry Ford II však v roce 1974 zamítl jak samotný nápad, tak i prototyp minivanu. Iacocca následoval Sperlicha do Chrysleru, kde společně vytvořili interně označovaný prototyp minivanu T-115 – vůz, který se později stal Caravanem a Voyagerem, v počátečním marketingu známými jako Magic-wagons. Chrysler představil Dodge Caravan a Plymouth Voyager v listopadu 1983 pro modelový rok 1984, přičemž využil platformu Chrysler S, což byla prodloužená derivace platformy Chrysler K. Renault Espace debutoval ve stejném roce v Evropě a Chrysler začal o čtyři roky později prodávat Chrysler Voyager i na evropském trhu.
Verze s dlouhým rozvorem (LWB) Grand Caravan byla představena v roce 1987.
Od modelového roku 1987 byly všechny stupně výbavy dostupné také ve variantě s dlouhým rozvorem, prodávané jako Grand Caravan, která nabízela více prostoru pro náklad za zadními sedadly. Interiér, ovládací prvky a budíky byly převzaty z platformy Chrysler K a spolu s nižší podlahou díky pohonu předních kol poskytoval Caravan snadný přístup jako osobní automobil. K dispozici byly tři stupně výbavy: základní, SE a LE.
Základní verze byla určena pro pět cestujících ve dvou řadách sedadel. Verze LE měla standardně sedm míst ve třech řadách. Základní verze nabízela vpředu dvě samostatná sedadla s připojenými loketními opěrkami a volným prostorem mezi nimi, ve druhé řadě byla lavice pro tři osoby. Sedmimístná verze měla vpředu opět dvě samostatná sedadla s loketními opěrkami a volný prostor mezi nimi, ve druhé řadě lavici pro dvě osoby a v zadní řadě lavici pro tři osoby. Obě zadní lavice byly nezávisle odnímatelné, přičemž velká tříčlenná lavice mohla být také instalována na místo druhé řady díky druhé sadě upevňovacích bodů na podlaze vozu, které byly běžně zakryty plastovými krytkami na zacvaknutí. Tato konfigurace umožňovala klasické pětimístné uspořádání s dostatečným zavazadlovým prostorem vzadu. Zámky lavic byly snadno ovladatelné, ale vyjmutí a opětovná instalace sedadel obvykle vyžadovaly dva dospělé. V roce 1985 byla v úrovni výbavy SE nabízena také přední nízká lavice dělená 60/40, umožňující přepravu třetího cestujícího uprostřed, čímž se kapacita zvýšila na osm osob. Tato konfigurace však byla později z nabídky stažena.
Bezpečnostní výbava zahrnovala tříbodové bezpečnostní pásy pro dva přední cestující a jednoduché pásy přes boky pro pět zadních. Sedadla v základních modelech a v látkově čalouněných SE neměla opěrky hlavy, což nebylo vyžadováno vzhledem ke klasifikaci vozu jako „lehký nákladní automobil“. Naopak v modelu LE a u SE s vinylovým čalouněním byla vpředu instalována pevná nepolohovatelná opěrka hlavy. Boční výztuhy proti nárazu byly povinné a byly přítomny na všech sedadlech vpředu i vzadu. Airbagy ani protiblokovací brzdový systém nebyly k dispozici.
Přístup k zadním řadám sedadel zajišťovaly velké posuvné dveře na straně spolujezdce, což usnadňovalo nastupování i v omezených prostorách, například na parkovištích. Protože byla nabízena pouze jedna posuvná boční vrata, menší lavice ve druhé řadě byla posunuta na stranu řidiče, aby se usnadnil přístup k třetí řadě sedadel. Pro variabilní uspořádání zavazadlového prostoru za zadní lavicí bylo možné sedadlo posunout vpřed ve dvou krocích: první posun o přibližně 150 mm (6 palců) omezil prostor pro nohy cestujících v zadní řadě, druhý posun posunul lavici až k zadní části druhé řady, čímž se sedadla stala nepoužitelnými. Opěradlo zadní lavice šlo také sklopit dopředu a vytvořit tak rovnou plochu pro náklad. Menší lavice ve druhé řadě nebyla nastavitelná ani sklopná, šlo ji pouze zcela vyjmout.
Přístup do zavazadlového prostoru vzadu zajišťovaly páté dveře typu hatchback, podobné jako u kombi na platformě K. Dveře byly zavěšeny nahoře a držely je plynové vzpěry.
V roce 1984 byla představena také užitková verze Caravan nazvaná Mini Ram Van, která byla v roce 1989 přejmenována na Caravan C/V a vyráběla se do roku 1995. Byla dostupná jak ve variantě s krátkým, tak dlouhým rozvorem. Specifikem Caravan C/V byla možnost volby mezi tradičními zadními dveřmi hatchback nebo volitelnými dvoukřídlými výklopnými dveřmi (s okny nebo bez nich), podobnými těm u klasických užitkových vozů. Tyto dveře byly vyrobeny z laminátu a vyžadovaly, aby vozy C/V byly „drop shipped“, tedy dodány přímo k instalaci dveří jiným dodavatelem. Na základě Mini Ram a C/V vznikaly také dodatečné přestavby konverzních vozů, které se prodávaly přes oficiální dealery Chrysleru i přímo od přestavbářských firem.
U všech čtyřválcových motorů, včetně turboverze 2,5 l (což byla vzácná kombinace), byla k dispozici jak třírychlostní automatická převodovka TorqueFlite, tak pětistupňová manuální převodovka. Plymouth Voyager, což byla přeznačená verze Caravanu, byl rovněž dostupný s manuální převodovkou. Chrysler Town & Country, luxusnější přebalená verze Caravanu, manuál nenabízel. Manuální převodovky nebyly dostupné u verzí s motory V6 ani u modelů s dlouhým rozvorem určených pro přepravu osob, ale byly volitelné u Mini Ram Van a Caravan C/V s dlouhým rozvorem a motorem 3,0 l V6.
Motory V6 byly zpočátku nabízeny pouze s osvědčenou plně hydraulicky ovládanou automatickou převodovkou TorqueFlite, dokud v roce 1989 nebyla představena počítačem řízená čtyřstupňová automatická převodovka Ultradrive. Ultradrive přinášela výrazně lepší spotřebu paliva a pružnější reakce, zejména v kombinaci s čtyřválcem. Měla však problémy s spolehlivostí, často způsobené tzv. „hledáním rychlosti“ (gear hunt) nebo „přehnanou aktivitou řazení“ (shift busyness), což vedlo k předčasnému opotřebení vnitřních spojek. Vyžadovala také speciální typ automatické převodové kapaliny, která nebyla jasně označena, což vedlo mnoho majitelů k použití běžnějšího Dexron II místo doporučené „Mopar ATF+3“, což způsobovalo poškození převodovky a její selhání.
Ultradrive prošla v následujících letech řadou konstrukčních úprav ke zvýšení spolehlivosti a mnoho raných modelů bylo v rámci záruky u dealerů upraveno nebo nahrazeno novějšími verzemi. Tyto kroky byly většinou úspěšné a většina prvních generací Caravanů nakonec dostala aktualizovanou převodovku.
První tři roky výroby byly v Caravanu nabízeny dva motory – oba čtyřválce s dvoukomorovým karburátorem. Základní 2,2 l motor byl převzat z Chrysler K-carů a produkoval 96 hp (72 kW). Vyšší výkonová verze 2,2 l s vstřikováním paliva, dostupná později v K-carech, se v Caravanu nikdy neobjevila a dvoukomorová verze zůstala základním motorem až do poloviny roku 1987. Kromě 2,2 l byl k dispozici volitelný motor Mitsubishi 2,6 l s výkonem 104 hp (78 kW).
V polovině roku 1987 byl základní motor 2,2 l nahrazen vstřikovaným čtyřválcem 2,5 l s výkonem 100 hp (75 kW), zatímco Mitsubishi G54B 2,6 l byl nahrazen novým vstřikovaným motorem Mitsubishi V6 3,0 l s výkonem 136 hp (101 kW).
Krátce poté, v modelovém roce 1989, byla jako volitelný motor nabízena výkonnější turboverze základního 2,5 l motoru s výkonem 150 hp (112 kW). V témže roce došlo k navýšení výkonu Mitsubishi V6 na 142 hp (106 kW) a v roce 1990 byl do nabídky přidán nový motor V6 3,3 l s výkonem 150 hp (110 kW). Motory V6 si získaly popularitu, protože prodeje turbomotoru 2,5 l klesaly a ten byl na konci roku stažen z nabídky. V těchto letech debutoval model ES (pouze s krátkým rozvorem), který zdůrazňoval nové motory, zejména turbo 2,5 l. Model ES byl v roce 1991 představen i s dlouhým rozvorem Grand Caravan a pokračoval v nabídce až do roku 2003, kdy byl nahrazen modelem SXT.
