Toyota Supra
V polovině roku 1981 Toyota pro modelový rok 1982 kompletně přepracovala Celicu Supra i celou modelovou řadu Celica. V Japonsku byly známé jako Celica XX, ale pro světový trh se používal název Celica Supra. Vůz stále vycházel z platformy Celica, ale objevilo se několik klíčových rozdílů, nejvýrazněji design přední části a plně zatažitelné vyklápěcí světlomety. Dalšími rozdíly byl řadový šestiválec namísto čtyřválcového motoru, jakož i nárůst délky a rozvoru, aby pojaly větší motor. Vozy osazené motorem 5M byly o něco širší, zatímco ostatní modely zůstaly v souladu s japonskými předpisy o rozměrech.
Pro rok 1982 byl na severoamerickém trhu motorem Celicy Supra 2,8litrový dvanáctiventilový (dva ventily na válec) DOHC 5M-GE. Výkon činil 145 k (108 kW; 147 PS) SAE net a točivý moment 155 lb⋅ft (210 N⋅m). Motor dosahoval výkonu při kompresním poměru 8,8:1 a měl rozdělovač s podtlakovým předstihem. Když vůz debutoval, měl součinitel odporu Cd=0,348, čas zrychlení z 0 na 60 mph (0–97 km/h) 9,8 sekundy a čtvrtmíli (400 m) za 17,2 sekundy při rychlosti 80 mph (129 km/h).
Standardní převodovkou pro tento rok byl pětistupňový manuál W58, přičemž čtyřstupňová automatická převodovka A43DL byla volitelná pro typy L. Obě převodovky měly převod overdrive a automat měl uzamykatelný hydrodynamický měnič. Nejvyšší stupeň pětistupňové převodovky byl jejím overdrivem, zatímco automatická převodovka měla převod overdrive, který se zařadil při rychlostech nad 56 km/h (35 mph). Zadní diferenciál modelu z roku 1982 měl převod 3,72:1. Nezávislé zavěšení všech čtyř kol Celicy Supra bylo speciálně vyladěno a navrženo společností Lotus a obsahovalo hřebenové řízení s proměnným posilovačem a vpředu vzpěry MacPherson. Vzadu mělo zavěšení s vlečnými rameny s vinutými pružinami a stabilizátorem. O brzdění Celicy Supra se staraly kotoučové brzdy na všech čtyřech kolech.
V interiéru měla tato generace standardně elektricky ovládaná okna, elektrické zamykání dveří a elektrická zrcátka, jakož i výškově nastavitelný volant. Elektrické zamykání dveří se nacházelo ve středové konzoli vedle ovládání elektrických zrcátek. Analogová přístrojová deska tohoto modelu zobrazovala v Severní Americe nejvyšší rychlost pouze 88 mph (142 km/h). Volitelná automatická klimatizace byla přepracována a nyní byla u A60 standardní výbavou. Tempomat a zatahovací světlo na čtení mapy byly v této generaci standardem. K některým doplňkům patřilo přidání střešního okna, dvoubarevné schéma laku a pětireproduktorový tuner AM/FM/MPX s kazetovým přehrávačem (Fujitsu Ten Limited). Volitelné kazetové stereo mělo 105wattový výkonový zesilovač a sedmipásmový grafický ekvalizér. Standardní stereo byl pětikanálový tuner AM/FM/MPX. Kožený interiér byl volitelný u modelu typu L, ale modely typu P byly omezeny na standardní pruhovaný látkový interiér.
Anténa AM/FM byla integrována do čelního skla namísto typické vnější tyčové antény. Na dvířkách palivové nádrže byl zámek na klíč (místo dálkového otevírání) a víko kufru i zadní nárazník byly černé bez ohledu na vnější barvu zbytku vozu. Typ P byl k dispozici s volitelnou clonou nad sklem kufru. Koncová světla měla uprostřed couvací světlo a kliky dveří otevíraly dveře taháním do strany. Přední odznak na nose a na B-sloupku po prvních několik měsíců výroby uváděl pouze „Supra", ale v polovině modelového roku byl změněn na „Celica Supra". Typ L měl přední a zadní zástěrky, ale typ P tohoto roku nikoli.
Pro modelový rok 1983 nebylo mnoho změn, ale došlo k navýšení výkonu na 150 k (112 kW; 152 PS) a 159 lb⋅ft (216 N⋅m) točivého momentu ze stejného motoru 5M-GE. Jedinou skutečnou změnou v oblasti motoru byl přechod z rozdělovače s podtlakovým předstihem na rozdělovač s elektronickým předstihem, což ovšem výkon nezvýšilo. Toyota přešla na zadní převod 4,10:1 pro typ P a 3,73:1 pro typ L. Pokud jde o volitelnou automatickou převodovku, nahradili čtyřstupňovou A43DL nově navrženou čtyřstupňovou A43DE. Ta měla elektronický řadič, který upravoval řadicí schéma pro rovnováhu mezi výkonem a hospodárností. Byla první v oboru, která poskytovala elektronicky řízenou převodovku (ECT). To řidiči umožňovalo zvolit stiskem tlačítka buď jízdní režim „power", nebo jízdní režim „normal". Režim power poskytoval nejrychlejší zrychlení a režim normal nabízel nejlepší všestranný výkon.
Interiér prakticky nedoznal změn, ale ke změnám exteriéru patřil přechod na elektricky vysouvanou tyčovou anténu, zástěrky na všech modelech a přidání ostřikovačů světlometů u typu P. Všechny odznaky na B-sloupku a na nose u vozů prodávaných v Severní Americe uváděly „Celica Supra" a pouze typ P byl k dispozici ve dvoubarevných schématech.
Změny pro modelový rok 1984 byly výrazné. Výkon byl u modelů s pětistupňovou převodovkou zvýšen na 160 k (119 kW; 162 PS) a 163 lb⋅ft (221 N⋅m) točivého momentu. Nárůst byl dosažen kombinací přepracovaného sacího potrubí se sacími kanály ve tvaru „D" a zvýšením kompresního poměru na 9,2:1. Další pozoruhodnou změnou u modelů s pětistupňovou převodovkou byl přechod na převod 4,30:1 v zadním diferenciálu. Všechny automatické modely si zachovaly výkonové údaje z předchozích let, ale zadní převod byl změněn na 4,10:1.
K nejvýraznějším změnám exteriéru patřil přechod na přední směrová světla obtáčející roh, možnost buď zadního křídlového spoileru namontovaného vysoko na zadním víku kufru, nebo žaluzií na zadním okně a na čtvrtkruhových oknech. Také byla přepracována koncová světla a víko kufru dostalo velkou nálepku „Supra" namísto menší nálepky, která byla dříve umístěna vpravo. Zadní víko kufru a nárazník byly změněny a dostaly stejnou barvu jako zbytek vozu (místo černé z předchozích let). Změněny byly i kliky dveří, které se otevíraly taháním nahoru namísto do strany. Dvoubarevné schéma laku se rovněž stalo dostupným u modelů typu P i L.
Některé ovládací prvky interiéru, jako volant, tempomat a spínač zamykání dveří, byly přepracovány. Toyota zařadila do severoamerických modelů rychloměr do 130 mph (209 km/h) namísto tradičního rychloměru do 85 mph (140 km/h) a změněn byl i displej automatické klimatizace. Volitelné kazetové a ekvalizérové stereo z předchozího roku se nyní stalo standardní výbavou.
Supra byla znovu přepracována v roce 1985. Výkon byl mírně zvýšen na 161 k (120 kW; 163 PS) a točivý moment stoupl na 169 lb⋅ft (229 N⋅m). Všechny modely tohoto roku měly stejný výkon (jak automatické modely, tak modely s pětistupňovou převodovkou). Motor dostal přepracovaný snímač polohy škrticí klapky (TPS) i nový systém EGR a snímač klepání. S mírným nárůstem výkonu dokázala Supra zrychlit z 0 na 60 mph (97 km/h) za 8,4 sekundy a zvládla čtvrtmíli za 16,1 sekundy při rychlosti 85 mph (137 km/h).
Mezi další změny patřila přepracovaná, integrovanější sluneční clona a spoiler na zadním víku kufru. Zadní spoiler byl změněn z jednodílného na dvoudílný. Možnost koženého interiéru nyní zůstala exkluzivní pro typ P. Toyota přidala standardní tovární systém proti krádeži a vnější zrcátka byla vybavena odmlžovačem, který se aktivoval spolu se zadním odmlžovačem. Všechny Supry tohoto roku dostaly automaticky zhasínající světla, jejichž součástí byl také systém automatického osvětlení při nástupu a postupného zhasínání.
Ačkoli rok 1985 měl být posledním rokem výroby modelu druhé generace, zdržení ve výrobě modelu třetí generace vedlo k přebytku modelů druhé generace. Během první poloviny roku 1986 byl typ P z roku 1985 stále nabízen k prodeji, pouze s drobnými kosmetickými změnami a přidáním nyní povinného třetího brzdového světla umístěného vzadu na víku kufru. Všechny byly oficiálně označeny jako modely z roku 1986. Typ P byl jediným modelem dostupným pro modelový rok 1986. Výroba Supry A60 skončila v prosinci 1985, aby uvolnila místo nadcházející Supře A70.
Tento článek je licencován pod licencí GNU Free Documentation License. Používá materiál z Wikipedie.
