Renault 19 TS Europa
Renault 19 byl představen v červnu 1988, přičemž prodej na domácím francouzském trhu začal v září 1988. Nahrazoval modely 9 a 11, které už ke konci 80. let zastarávaly a byly technicky za zenitem. Design R19 vytvořil Giorgetto Giugiaro a vůz byl vybaven novými motory Renault E-type (nebo také „Energy“) o objemu 1,4 l a verzemi F-type s objemem 1,7 l. Základní modely původně používaly OHV motory C-type Cléon o objemu 1,2 a 1,4 l, podle konkrétního trhu. Zpočátku byl k dispozici pouze atmosférický diesel, ale na začátku roku 1992 se objevil i turbodiesel.
Renault 19 měl být posledním modelem s číselným označením, který zároveň přinesl novou strategii pojmenování. Sedanové verze 19 se proto označovaly jako 19 Chamade, aby se odlišily od hatchbacků. Sedan se poprvé objevil pro modelový rok 1990. V mnoha zemích po faceliftu v roce 1992 značka Chamade zmizela a některé trhy ji nahradily označením „Europa“. V roce 1991 byl představen kabriolet vyráběný firmou Karmann; těchto vozů s prvním designem bylo vyrobeno jen velmi málo.
Ačkoliv vnější design R19 (který byl poměrně konzervativní, podobně jako u Renault 9/11) vzbudil spíše vlažnou odezvu, vůz si získal chválu za pohodlí interiéru a jízdní vlastnosti.
Pro nejvýkonnější verze s vstřikováním paliva byla od podzimu 1990 k dispozici čtyřstupňová automatická převodovka. Slabší verze si musely vystačit s manuálními převodovkami se čtyřmi nebo pěti stupni, případně se třístupňovým automatem.
Kabriolet se objevil na začátku roku 1992 a byl nabízen pouze s dvěma nejsilnějšími motory.
V létě 1992 přišel facelift, který přinesl výrazně přepracovanou přední i zadní část vozu, zatímco verze pro levostranný provoz dostaly nový přístrojový panel a interiér – verze pro pravostranný provoz si ponechaly původní design. S tímto faceliftem začaly menší motory řady „Energy“ postupně nahrazovat starší OHV jednotky a na vrchol nabídky se dostaly nové 1,8litrové motory, které nahradily výkonnější 1,7litrové (F3N).
Renault 19 se prodával ve většině Evropy až do roku 1996 a v Jižní Americe se vyráběl v Argentině až do roku 2000. V Turecku výroba trvala o něco déle, rovněž do zhruba roku 2000. Platforma a podvozkové komponenty R19 byly použity i u jeho nástupce, první generace Renault Mégane.
Renault 19 získal ocenění Auto roku 1989 ve Španělsku a Německu, Auto roku 1990 v Irsku a Auto roku 1993 v Argentině.
Sportovní hatchback Renault 19 16S, který byl do nabídky zařazen na podzim 1990, se vyznačoval výrazným přívodem vzduchu na kapotě, zadním spoilerem, 15palcovými litými koly „Speedline“, bočními prahy, dvojitými světlomety, sportovními sedadly a palubním počítačem. Písmeno „S“ znamená Soupapes, což je francouzsky ventily. Brzdový systém byl vylepšen o 259mm (10,2 in) větrané kotouče vpředu a 237mm (9,3 in) kotouče vzadu, stejně jako o vylepšené spodní zavěšení. První fáze měla unikátní přední a zadní nárazníky s předními blinkry přesunutými do nárazníků, aby bylo možné použít dvojité světlomety, zatímco druhá fáze si ponechala původní nárazníky z celé řady, ale doplnila je o barevně sladěné horní části, gumové vložky a nenápadný spodní splitter.
Poslední modely nesly označení Executive a měly standardně kožený interiér. Verze 16S se vyráběla i v Evropě a byla vybavena stejně jako výše popsané modely, ale nejstarší kusy ještě neměly kapotovou větrací mřížku. U modelů druhé fáze byly také upraveny převodové poměry, aby vyhovovaly vyšší hmotnosti způsobené bezpečnostní výbavou pozdějších vozů. Renault uváděl zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,2 sekundy. Každý model měl výkon 137 PS (101 kW; 135 hp) v katalyzované verzi a maximální rychlost 215 km/h (134 mph). První fáze nabízela i nekatalyzovanou verzi s výkonem 140 PS (103 kW; 138 hp).
Tento článek je licencován pod GNU Free Documentation License a využívá materiály z Wikipedie.
