Honda Accord Coupe (1994)

Honda Accord Coupe

Poprvé v historii modelu vyvinula Honda při uvedení páté generace v roce 1993 dvě odlišné verze Accordu – jednu pro evropský trh a druhou pro severoamerický a japonský trh. Honda ve spolupráci s Rover Group vytvořila evropský Accord a Rover 600, což navazovalo na předchozí úspěch modelů Honda Legend a Rover 800. Tato generace Accordu se v Japonsku prodávala také pod názvem Isuzu Aska, přičemž některé produkty Isuzu byly na japonském trhu nabízeny i pod značkou Honda.

Při svém uvedení v roce 1993 získal Accord již podruhé ocenění Car of the Year Japan.

Severoamerická verze páté generace Accordu byla představena 9. září 1993 a vycházela z nového podvozku označovaného jako „CD“. V porovnání s předchůdcem byl vůz širší, aby lépe vyhovoval požadavkům severoamerického trhu, ale zároveň kratší, díky čemuž byl v Severní Americe klasifikován jako středně velké auto. V Japonsku se však stal příliš širokým na to, aby spadal do výhodné daňové kategorie, a jeho roli zde částečně převzaly o něco užší druhá generace modelů Honda Ascot (prodávaná v síti Honda Primo) a Honda Rafaga (prodávaná v síti Honda Verno). Předchozí generace Accordu prodávané v Japonsku měly maximální šířku 1 695 mm (67 palců), zatímco mezinárodní verze byly o něco širší, ale tato generace už těmto limitům nevyhovovala. Nabízené motory také překročily maximální objem 2000 cm³, který byl podmínkou pro zařazení do výhodné „kompaktní“ daňové třídy. Instalace dvoulitrového motoru v japonských modelech znamenala pro kupující vyšší roční silniční daň oproti menšímu motoru 1,8 l, což se negativně projevilo na prodejích.

Vývoj začal v září 1989, designový proces pak v červnu 1990. Konečný návrh byl vybrán již 18. prosince 1990 a do poloviny roku 1991 zamražen. V roce 1992 došlo k několika úpravám kvůli nesrovnalostem v designu, které trvaly až do dubna 1992, kdy proběhlo druhé zamrazení designu před plánovanou výrobou v roce 1993. Designové patenty pro „CD“ byly později podány v USA 16. prosince 1992. Výroba pak začala v závodě v Marysville 24. srpna 1993.

Honda v Japonsku nabízela čtyři různé motory pro Accord Sedan: 1,8, 2,0, 2,2 VTEC a 2,2 DOHC VTEC. Japonské verze Accordu nesly označení EF, EX, 2.0EX, 2.0EXL, 2.2VTE, 2.2VTL, 2.2VTS a SiR. Všechny verze Accordu se prodávaly v japonských prodejnách Honda Clio.

V USA zůstaly modelové řady DX, LX a EX, zatímco v Kanadě se prodávaly LX, EX a EX-R. Pětistupňová manuální převodovka zůstala téměř beze změny, zatímco čtyřstupňový automat, známý pro tvrdé řazení, nově obsahoval Honda „Grade-Logic“ program, který zabraňoval „hledání“ rychlostního stupně při jízdě do kopce tím, že držel aktuální převodový stupeň. Všechny modely Accordu měly ergonomičtější interiér a standardní bezpečnostní prvky, jako jsou dvojité airbagy a zesílené boční nárazníky. Výhradně u verze EX byl k dispozici motor F22B1 SOHC VTEC, což byla verze předchozí generace 2,2litrového čtyřválce (výkon 145 hp/108 kW oproti 140 hp/104 kW u předchozí generace EX), protiblokovací brzdy (nyní volitelné i u LX), kotoučové brzdy na všech kolech, 15palcová litá kola a zadní stabilizátor. Kožené čalounění bylo volitelnou výbavou u EX, přičemž modely s kůží se označovaly jako EX-L. Modely DX a LX měly výbavu podobnou předchozí generaci a byly vybaveny upravenou verzí 2,2litrového atmosférického čtyřválce F22B2 s výkonem 130 hp (97 kW), což bylo o něco více než u předchozí generace (125 hp/93 kW). Accord byl opět vyhlášen Motor Trend Import Car of the Year pro rok 1994. Accord coupe, stejně jako v předchozí generaci, vypadal téměř stejně jako sedan a tato generace byla poslední, která v Severní Americe nabízela i kombi, než bylo v roce 2009 uvedeno Accord Crosstour.

V roce 1994 debutoval pro modelový rok 1995 v USA šestiválec 2,7 l C27 převzatý z první generace Acura Legend. V6 byl nabízen v verzích LX a EX, přičemž LX nesl označení LX-V6 a EX EX-V6. Verze EX-V6 měla výbavu podobnou EX-L, přičemž kožená sedadla byla jedinou volitelnou výbavou. Vyšší motor C27 vyžadoval značné úpravy platformy CD, včetně přepracovaného uspořádání motoru, vyšších předních blatníků a jiných kapot než u čtyřválcových verzí; tyto rozdíly jsou však obtížně rozpoznatelné bez porovnání obou verzí vedle sebe. Obě verze V6 měly dvouprůduchový výfuk, čtyřstupňový automat, 15palcová litá kola z hliníkové slitiny u EX-V6 a 15palcová ocelová kola s plnými kryty u LX-V6, a mírně upravenou přední masku (která byla později použita u všech modelů Accord 1996–97). Kromě několika nových barevných kombinací exteriéru a interiéru se Accord pro rok 1995 jinak téměř nezměnil.

V roce 1995 prošel Accord obvyklou polovinou životního cyklu faceliftu pro modelový rok 1996. Měl zaoblenější nárazníky, mírně upravenou přední část (původně exkluzivní pro V6 verze z roku 1995) s novými směrovými světly a zadními svítilnami, což vozu dodalo jemnější vzhled. Všechny Hondy nyní splňovaly federální požadavky na diagnostiku motoru OBD II, přičemž všechny tři motory zůstaly beze změny. Aby byl Accord konkurenceschopnější na různých mezinárodních trzích, rozhodl se generální ředitel Hondy Nobuhiko Kawamoto pro šestou generaci pro jednu základní platformu, ale s různými karoseriemi a proporcemi přizpůsobenými místním trhům. V USA zahrnovala nabídka pro rok 1996 speciální edici 25th Anniversary Edition, která byla umístěna mezi modely DX a LX. Byla představena také speciální výbavová verze Special Edition.

Pro modelový rok 1997 Honda uvedla verzi „Special Edition“ Accordu (která se nesmí zaměňovat s verzí SE). Byla nabízena ve třech barvách: Heather Mist Metallic, San Marino Red a Dark Currant Pearl. Special Edition měla továrně instalovaný bezpečnostní systém s bezklíčovým vstupem, CD přehrávač na jeden disk, boční lišty v barvě karoserie, charakteristická litá kola a střešní okno. Byla nabízena pouze s automatickou převodovkou a měla stejný motor jako verze LX. Accord z roku 1996 byl chválen za své jízdní vlastnosti a je považován za jeden z nejlépe ovladatelných japonských středně velkých sedanů vůbec, s bočními přetíženími až 0,89 g.

Na Novém Zélandu byla pátá generace Accordu montována v závodě Hondy v Nelsonu a uvedena na trh v březnu 1994. Nabízela se ve výbavových stupních LXi, EXi a EXi-S. Facelift přišel v prosinci 1995, kdy byly v nejvyšších verzích zavedeny motory VTEC. Výbavové stupně byly LXi, VTi a VTi-S. Šlo o první modely Accord na novozélandském trhu vybavené airbagy – dva v modelu VTi-S a jeden ve VTi.

Severoamerické kupé a kombi této generace byly vyváženy do Evropy s volantem na levé i pravé straně, ale bez možnosti motoru V6.

Tato generace Accordu patří v USA mezi nejčastěji kradená auta, přičemž model z roku 1994 je kraden častěji než ostatní. Mezi oblíbené cíle zlodějů patří také Acura Integra a Honda Civic.

Evropská verze páté generace Accordu byla představena v roce 1993 a nebyla přímo příbuzná se severoamerickým modelem „CD“. Ve skutečnosti šlo o japonský model Honda Ascot Innova, který vycházel z předchozí čtvrté generace „CB“ Accordu. Šlo o výsledek spolupráce s Rover Group, která na základě této platformy vytvořila model Rover 600. Exteriér navrhl Shigeo Ueno v roce 1990.

V roce 1996 prošel evropský Accord menším faceliftem, při kterém dostal novou přední část (nové světlomety, nárazník, kapotu a masku) a mírně upravená zadní světla. Design faceliftovaného Accordu zůstal shodný s designem Ascot Innova (ačkoli bezrámové dveře byly nahrazeny klasickými) a nesl designový jazyk poprvé použitý u páté generace Honda Civic. Styl evropského Accordu se výrazně lišil od severoamerického, který měl konvenčnější sedanovou karoserii, zatímco evropský model měl nízký, fastbackem inspirovaný tvar s bočními zadními okny. Faceliftovaný Accord byl také standardně vybaven dvěma airbagy.

Evropský Accord však neměl verzi kombi ani kupé; Honda místo toho dovážela kupé a kombi (Aerodeck) verze severoamerického Accordu.

Dieselová verze Accordu byla vybavena přímovstřikovým dieselovým motorem Rover L-Series, stejným, jaký byl použit v Roveru 600.

V rámci spolupráce s Rover Group vznikl na základě evropského Accordu také Rover 600, který v roce 1993 nahradil Austin Montego. Sdílel platformu s evropským Accordem a kromě předních dveří, spodních zadních dveří a čelního skla měl unikátní design bez zadních bočních oken. Interiér Roveru 600 byl velmi podobný Accordovu, přičemž palubní deska byla prakticky shodná.