Fiat Ritmo
Fiat Ritmo z roku 1978, navržený italským studiem Bertone, byl při svém uvedení na trh nejvýraznějším malým rodinným autem v Evropě. V Británii a USA se prodával pod označením Fiat Strada, ale kvůli svému netradičnímu vzhledu nezískal příliš příznivců mezi kupci Fordu Escort nebo Austin Allegro. Podle legendy bylo důvodem změny názvu to, že „Ritmo“ byl v USA název dámské hygienické vložky.
Pod svým zvláštním vzhledem Ritmo sdílel většinu pohonu předních kol s konvenčnějším modelem 128, který se vyráběl až do roku 1984. Jízdní komfort a ovladatelnost byly považovány za dostačující, i když poněkud skákavé, řízení bylo neostré, nepřesné a velmi těžké, a převodovka byla často kritizována. Jako levnější alternativa k mnoha dalším vozům ve své třídě od značek jako Ford nebo Renault si Ritmo mimo Itálii a Španělsko příliš nezískal. Benzinové motory 1.1 l (60 bhp), 1.3 l (65 bhp) a 1.5 l (75 bhp) byly poměrně kultivované a úsporné, ale vzhledem k velikosti vozu poddimenzované a nijak vzrušující. V roce 1980 byl představen diesel s motorem 1714 cm³ (55 bhp) převzatým z modelu 132. O rok později přišel model Ritmo Super s řadou drobných úprav a především s přepracovanými motory o výkonu 75 bhp (1300) a 85 bhp (1500). Také v roce 1981 se objevil první sportovní Ritmo, model 105TC, poháněný 1585cm³ motorem Fiat DOHC odvozeným z modelu 131 s výkonem 105 bhp. O několik měsíců později přišel Ritmo Abarth 125TC, výrazně upravený 105TC s dvoulitrovým DOHC motorem o výkonu 125 bhp, větranými předními kotouči, novou převodovkou ZF, upraveným nastavením podvozku a zesílenými komponenty.
Největší technologickou inovací Ritma nebylo samotné auto, které vycházelo z podvozku modelu 128, ale způsob jeho výroby. Fiat, již průkopník v automatizované montáži, udělal odvážný krok a učinil z Ritma první vůz téměř kompletně sestavovaný roboty, což se stalo reklamním sloganem „Hand built by robots“. V Británii se proslavila televizní reklama, která ukazovala roboty při montáži vozu za doprovodu Rossiniho Figarovy svatby.
Systém zvaný „Robotgate“ výrobu vozu zlevnil a zrychlil, ale Ritmo si také vysloužilo špatnou pověst kvůli nekvalitní montáži, nespolehlivosti, křehkým interiérovým dílům a elektrickým problémům. Málo vozů Ritmo se dochovalo; trpěly totiž známou „rezavou nemocí“, která postihla většinu italských aut 70. a 80. let kvůli použití nekvalitní sovětské oceli, dodávané v rámci dohody o výrobě a licencích pro sovětské automobilky. K tomu se přidávaly mechanické potíže, například velmi rychlé opotřebení převodovky, které někteří majitelé zažívali. Při rychlém řazení se ozývaly drsné zvuky a jízda byla velmi trhaná.
Špatná publicita vážně poškodila reputaci Fiatu na exportních trzích. Ačkoli byl vůz úspěšný na domácím italském trhu, jinde ve světě příliš nezazářil. Vážné problémy s korozí a nespolehlivostí vedly k ukončení prodeje Fiatu v USA.
Facelift z roku 1982 přinesl mnohem střídmější design a v USA se vůz opět jmenoval Ritmo (v Británii jako Strada II). Přibyla také verze hot hatch – 130 TC – s dvoulitrovým motorem a maximální rychlostí téměř 120 mph. Byl sportovně laděný a jízda s ním byla velká zábava, ale nešlo o vrcholný hot hatch ve stylu Volkswagen Golf GTI.
Byla uvedena i sedanová verze Regata, která však mimo Itálii nezaznamenala větší úspěch.
Ritmo Cabriolet přišlo na trh v roce 1983, ale nízký zájem vedl k ukončení výroby už po dvou letech. Vůz vypadal atraktivně a byl levnější než Golf Cabriolet, ale kvalitou a schopnostmi za Volkswagenem zaostával.
Poslední Ritmo sjelo z výrobní linky v roce 1988 a nahradil ho konvenčnější model Tipo.
Španělský výrobce SEAT začínal jako licenční výrobce Fiatů, vyrábějící přejmenované kopie italských modelů, dokud dohoda v roce 1982 neskončila. Mezi lety 1979 a 1982 se v blízkosti Barcelony vyráběla španělská verze Ritma, SEAT Ritmo. Po vypršení licence musel SEAT změnit co nejméně dílů, aby se Fiat nemohl domáhat soudních kroků kvůli porušení patentů, a SEAT Ritmo tak přešel v SEAT Ronda, vyráběný do roku 1986. Před převzetím SEATu skupinou Volkswagen ukázal SEAT novinářům černý vůz Ronda s veškerými vlastními díly natřenými na jasně žluto, aby odstranil pochybnosti o svých právech vůz dále vyrábět a o budoucnosti firmy i továren.
Později vznikla čtyřdveřová verze Ritma nazvaná Málaga. Po převzetí SEATu Volkswagenem byly všechny modely odvozené od Fiatu rychle staženy z výroby, včetně Málagy.
